Než jsem tě poznala..

Jojo Moyes – Než jsem Tě poznala

Anotace:

·       Louisa Clarková je obyčejná dívka, žijící mimořádně obyčejným životem. Má ráda svou práci v kavárně, svého dlouholetého přítele a svět, který končí s hranicemi malého rodného města. Svůj život by za nic nevyměnila. Když však továrnu zavřou, Louisa měnit musí. Svět Willa Traynora naopak žádné hranice nemá. Je to svět adrenalinu, velkých obchodů i peněz, svět možností bez omezení. Will svůj život miluje.  Když ho však nehoda upoutá na kolečkové křeslo, ví, že už ho nebude moci žít jako dosud. Jen těžko si lze představit více nesourodou dvojici než náladového a depresivního Willa a jeho novou, optimistickou a upovídanou ošetřovatelku Lou.

·       Romantický příběh o dvou lidech, kteří nemají nic společného, dokud jim láska k nohám nepoloží celý svět. S ním však i otázku, jak vysokou cenu je člověk ochoten zaplatit za štěstí toho, koho miluje…

Louisu jsem si zamilovala okamžitě, její optimismus, pohodový život / ač vůbec takový  nebyl /, její snahu přimět Willa, aby svůj život nevzdával, ač je zcela ochrnutý. Louisa ztratila milovanou práci v kavárně a při hledání nové byla vybrána jako osoba, která bude dělat společnost Willovi, který po nehodě, kdy ho jako chodce srazil motocykl, zůstal od hlavy dolů ochrnutý. Willova rodina patří k těm zámožným ve městě, zatímco Louisa otáčí každý peníz, její matka nepracuje, stará se o nemocného otce, Lousin otec záhy také přijde o práci a Louisina sestra je svobodnou matkou a vysokoškolačkou zároveň. Lousin přítel Patrick je momentálně zaujat jen svým závodem v běhu, na který stále trénuje.  Lousina nová práce je velice dobře placena, avšak vykoupena velkou psychickou zátěží. Will jí zpočátku bere jako vetřelce ve svém životě, ve kterém nechce pokračovat.  Je již rozhodnut pro asistovanou sebevraždu na švýcarské klinice. Jeho rodiče ho prosí ještě o trošku času, o půlrok, na který si najali Louisu ve víře, že ona Willa dovede přesvědčit, že i tak  omezený život má smysl.  Willova rodina se jen stěží smiřuje s tím, že Will je již rozhodnut.  Vztahy jsou ale i tak chladné, Willovi rodiče  si žijí po svém. Lousin domov je sice malý, skromný, kde žije celá rodina, ale je z něj cítit pohoda a soudržnost.  Louisa pro Willa hledá různé způsoby, jak mu zpříjemnit jednotvárné dny, zaregistruje se na fórum stejně postižených lidí, kde najde mnoho podnětů a užitečných rad.

·       „ trhne hlavou, když se ozve skřípění a prudký ryk klaksonu. Před sebou vidí nablýskaný černý bok taxíku, jehož řidič už stahuje okénko a periferním zrakem neurčitě zahlédne cosi, co se k němu řítí neskutečnou rychlostí. Obrátí se k tomu a v tom zlomku vteřiny si uvědomí, že tomu stojí v cestě , že nemá šanci  uhnout. Překvapeně uvolní ruku a telefon mu vypadne na zem. Zaslechne výkřik, možná svůj vlastní. Pak už spatří jen koženou rukavici, něčí tvář pod přilbou a úlek v mužových očích, stejný jako jeho vlastní. Pak všechno exploduje a roztříští se na kousky. A pak už není nic….“

·       EPILOG:

„ Clarková,

až budeš tohle číst, už to asi bude několik týdnů ( i přes Tvé nově objevené organizační schopnosti pochybuju, že by ses dostala do Paříže před začátkem září ). Doufám, že kafe je dobré a silné a croissanty čerstvé a že je pořád dost slunečno, abys mohla sedět venku na takovém tom kovovém křesílku, které v životě nestojí na chodníku rovně. Marquis docela ujde. Dělají taky dobré bifteky, jestli by sis tam chtěla zajít i na oběd.  A když se mrkneš dál po ulici, tak po levé straně snad najdeš obchod LÁrtisan Parfumeuer. Až si tohle přečteš, měla bys tam zajít a vyzkoušet si vůni, která se jmenuje nějak jako Papillons Extreme / už si to nepamatuji přesně/. Vždycky jsem si říkal, že by na Tobě voněla úžasně.

Fajn, konec instrukcí . Chtěl bych Ti říct pár věcí  a byl bych Ti je rád řekl osobně, ale a) Ty bys z toho byla celá rozhozená a b) bys mě to všechno nenechala doříct. Vždycky jsi byla hrozně ukecaná. Takže začnu: ten šek, který Ti přišel v první obálce od Michaela Lawlera, není celá částka, jenom malý dárek ,. abys nějak překlenula těch prvních pár týdnů bez práce a dostala se do Paříže.

Až se vrátíš do Anglie, zajdi s tímhle dopisem do Michaelovy kanceláře v Londýně a on Ti dá všechny potřebné dokumenty, abys měla přístup k účtu, který za mě na Tvoje jméno založil. Je na něm dost, abys sis mohla koupit nějaké pěkné bydlení a platit si školné a živobytí, zatímco budeš studovat.

Rodičům jsem o tom všechno řekl. Doufám, že díky tomu a díky Michaelově právní pomoci, s tím budeš mít minimální opletačky.

Clarková, už prakticky slyším, jak se tam dusíš. Koukej nepanikařit a opovaž se těch peněz vzdát – rozhodně to není dost, abys po zbytek života seděla na zadku. Ale mělo by Ti to pomoct osvobodit se, jak od toho  klaustrofobního městečka, kterému oba říkáme domov, i od možností, o nichž jsi až dodnes byla přesvědčená, že jsou Tvojí jedinou volbou.

Nedávám Ti ty peníze proto, že bych chtěl, abys byla smutná , nebo aby ses mi cítila zavázaná, nebo abys to brala jako nějakou pitomou upomínku.

Dávám Ti je, protože na světě není moc věcí, které by mě těšily,ale s Tebou jsem byl šťastný.

Uvědomuji si, že vztah se mou Ti způsobil bolest a zármutek a doufám, že jednou, až na mě budeš mít trochu menší vztek a nebudeš tak rozčilená, tak pochopíš nejen to, že jsem opravdu nemohl udělat nic jiného, ale taky že díky tomu můžeš mít opravdu dobrý život, lepší, než kdybys mě nepotkala.

V tomhle novém světě se asi chvíli nebudeš cítit ve své kůži. Je vždycky divné, když tě něco vytrhne ze zažitého stereotypu. Ale doufám, že budeš taky trochu nadšená. Když ses tenkrát vrátila z toho potápění, ten výraz v Tvé tváři mi prozradil všechno: máš v sobě dychtivost, Clarková, a odvahu. Jenom jsi je v sobě pohřbila, jako většina lidí.

Neříkám Ti, abys začala skákat z mrakodrapů nebo plavat s velrybami ani nic podobného / i když bych si v koutku duše rád myslel, že to zkusíš /, ale abys žila odvážně. Překonávej sama sebe.  Nespokojuj se s málem. Nos ty pruhované punčochy s hrdostí. A jestli trváš na tom, že se musíš usadit s nějakým nemožným chlápkem, nezapomeň si aspoň část těch peněz někam ulít. Člověka vždycky potěší vědomí, že má pořád i jiné možnosti. A vědomí, že jsem Ti je možná poskytl, mi v něčem ulevilo.

Tak to by bylo. Zaryla ses mi do srdce, Clarková. Od první chvíle, co ses objevila: ty Tvoje nemožné šaty a pitomé vtipy a Tvoje absolutní neschopnost skrývat , co cítíš. Změnila jsi mi život mnohem víc, než ho tyhle peníze kdy změní Tobě.

Nemysli na mě moc často. Nechci  si Tě představovat celou uslzenou a sentimentální. Prostě jen dobře žij.

Prostě žij.

S láskou , Will

Heřmánkové údolí

Hana Marie Körnerová – Heřmánkové údolí

Anotace:

     Strhující příběh ženy, které osud původně rozdal horší kartu než jiným.
Byla silná, ačkoli si svou sílu neuvědomovala, a statečná, ačkoli o statečnosti nikdy nepřemýšlela. Dokázala najít obyčejné lidské štěstí i v tvrdé době a ještě tvrdších podmínkách. Přesto se nikdy necítila odstrčená či o něco ochuzená a dokázala prožít svůj život naplno. Příběh začíná v roce 1946, kdy sedmnáctiletou Annu repatriují z Ruska do poválečného Československa. Oba rodiče jsou mrtví a matčini příbuzní v Čechách se uvolili o sirotka postarat. Anna přijíždí do krajiny, kterou zná jen z vyprávění, ale která se v jejích představách jeví jako země zaslíbená. Neumí řeč a příbuzné zná jen z fotografií. Přesto u nich doufá nalézt nový domov - jedinou jistotu v nejistém světě, který ji obklopuje. Po příjezdu na místo se ale dovídá, že všechno je jinak. Ze dne na den se ocitá v nádherné, ale téměř vylidněné krajině Středohoří, s mužem, o němž ve skutečnosti nic neví…

     Knihu jsem zakoupila na Ebuxu trochu „ naslepo“  / důvod poněkud neprozaický, a to slevaJ Pokud se nepletu, autorka napsala Andělskou tvář, která se mi ve filmové podobě moc líbila, ač jako celek byl film doslova zatracen. /.

 

     Kniha mi svým stylem připomínala knihy, které jsem četla před hodně lety, a to knihy Vlasty Javořické.

Annu jsem si zamilovala, fandila jí. Podle názvu jsem si myslela, že většina děje se bude odehrávat v tak prozaickém místě, Heřmánkovém údolí . Představovala jsem si, že to bude popis ženy, tvrdě pracující někde v odlehlém údolí, s kupou dětí a hromadou práce.  S dětmi jsem od pravdy daleko nebyla. To romantické místo ale nebylo zdaleka jediným místem, kde se Annin život odehrál.

Jako 17ti letá se vrací do vlasti k příbuzným, které ani nezná. Na nádraží jí vyzvedne příjemný strýc Ondřej, teta Markéta již takové sympatie nevzbudí, ani jejich děti. Ale Anna se ke svému zděšení stejně druhý den dozvídá, že  jistý válečný veterán, který dostal hostinec v Heřmánkovém údolí , hledá manželku. Anna nakonec svolí k tomu, že se na místo zajedou podívat a vše si může rozmyslet, strýc jí ujišťuje, že ji nebudou k ničemu nutit. Onen muž , Pavel Polanský, není žádný člověk viditelně invalidní, je dokonce pohledný a ani nijak starý. Za pár týdnů se Anna stane vdanou paní  a odstěhuje se do Heřmánkového údolí. Velice brzy přichází o iluze manželského soužití, namísto romantické svatební noci zažije ponižující akt ve sklepě hostince. Přesto si nestěžuje, je vděčná za nový život. Brzy přijde do jiného stavu, porodí dokonce dvojčata, chlapce a dívku, do necelého roku další děvče. V domácnosti se má co otáčet, i kolem hostince, kam v létě přijíždějí „lufťáci“. Velikou přítelkyní, pomocnicí,skoro matkou se jí stane  Beáta,  žena ze vsi poblíž údolí. Sice je ráznější a k alkoholu nemá daleko, ale Anna si brzy uvědomí, jakou má pro ni cenu. Po její smrti zůstane na vše sama a ještě se musí potýkat s tím, že  o hostinec přijdou při znárodňování. Díky přítelkyni Věře se jí podaří sehnat alespoň dříve zahradní domek o jedné místnosti, bez vody, v dezolátním stavu. Pavlovi se zhoršuje zdravotní stav, v důsledku válečného zranění, má časté migrény, na které už léky nezabírají. Začíná trpět přeludy černých andělů, nedochází do práce, není nic platný ani v domácnosti.Anna se rozhodne začít pracovat sama a Pavel se přes den stará o pět dětí. Ale situace je ještě zhorší, když Pavel ve svém záchvatu , kdy o sobě neví, sekyrou zaútočí na Annu i děti. Konečně se dostane do odborné, psychiatrické péče, ale je to zároveň konec jejich manželství. Pavel v zařízení stráví mnoho let, kdy o sobě, ani o druhých již neví. Anna nikdy neztrácí optimismus  a i sama se dovede s pomocí přátel postarat o sebe a děti. V zaměstnání se jí začne dvořit pan Ota. Nabídne jí pomoc s chatrným stavením, velice se věnuje i dětem. Anna ho stále odmítá, myslí si, že je mu jen snadným cílem jako žena, když je sama , s pěti dětmi. Ale sama pak poznává, že  tomu tak není, dokonce ona sama po čase je tou, která Otovi nabídne, aby u ní bydlel. A zůstanou spolu přes 40 let až do Otovi smrti.

     Anna je osoba s velikým srdcem, při všech těch patáliích se například postará o dvě holčičky, když jejich rodiče jsou odvlečeni na výslech, ač celá vesnice to nedokáže . Když umírá strýc Ondřej, je to ona, kdo se o něj denně stará, umývá ho, dělá mu společnost, aby pak na pohřbu slyšela, jak všichni vzdávají hold tetě, které není stydno vydávat se za tu, která se strýcem byla v posledních chvílích, přitom ona za úplatu a jídlo to přenechala Anně, ani vlastní  děti se na něj za celou dobu  nepřišli podívat.

     Kniha začíná tím, že Anna  je coby seniorka po vážné operaci v nemocnici a vzpomíná na svůj nelehký život, na konci přesto na něj vzpomíná jen v dobrém a se slovy: „ vždycky jsem měla kolem sebe samý hodný lidi..“

Marťan

 Andy Weir  - Marťan 

Anotace

Je nejslavnějším mužem na Zemi. Má to však háček: není na Zemi…

Před šesti dny se Mark Watney jako jeden z prvních lidí prošel po Marsu. Teď je přesvědčený, že bude prvním člověkem, který tam zemře. Málem zahynul v prašné bouři a zbytek jeho posádky odletěl v domnění, že je mrtvý. Mark nemá jak odeslat zprávu, že přežil. A i kdyby se s lidmi na Zemi spojit dokázal, zásoby mu dojdou mnohem dřív, než by stačila dorazit pomoc. Mark se však nevzdává. Vyzbrojen pouze svým důvtipem, technickými dovednostmi a nevyčerpatelným smyslem pro humor, který se pro něj stane nejcennějším zdrojem síly, se pouští do tvrdošíjného boje o přežití.

Jak zdolává jednu zdánlivě nepřekonatelnou překážku za druhou, začíná věřit, že by na cizí planetě přece jen mohl obstát. Jenže Mars mu ještě přichystá nejedno překvapení…

Strhující, podmanivý a přesvědčivý příběh o lidské nezdolnosti a vynalézavosti tváří v tvář beznadějné situaci obletěl celý čtenářský svět a ve všech zemích, kde vychází, sklízí nadšený ohlas.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Knihu při jejím vydáním v lednu 2015 jsem sice zaregistrovala,ale nijak mě nelákalo téma, scifi.  Nyní ( říjen 2015 ) jsem na ni opět narazila při brouzdání na Databázi knih, kde měla vesměs kladné ohlasy a vysoké hodnocení. Na Ebuxu jsem si tedy stáhla ukázku, abych si vzápětí objednala plnou verzi.

Ač žánrově řazena mimo jiné jako scifi, rozhodně nečekejte žádné mimozemské civilizace, dlouhý popis vesmíru nebo něco podobného. Pravda, je plná technických propočtů, údajů ,vzorců a podobných vcelku odborných výrazů, avšak není to rozhodně překážející / a to jsem doslova odpůrce fyziky, matematiky a podobných děsů /. Kniha je hlavně o Markovi, o jeho nezdolném optimismu, jeho humoru, který je patrný již z prvních slov. Psáno deníkovou formou..

 " Jsem v hajzlu. Tak zní můj kvalifikovaný názor. V hajzlu. Výprava, na které jsem měl prožít nejskvělejší dva měsíce svého života, se po šesti dnech změnila ve zlý sen. Ani nevím, kdo si tenhle deník přečte. Myslím, že nakonec ho někdo najde. Třeba za sto let. Pro úplnost... šestého solu jsem nezahynul. Zbytek posádky si to určitě myslel, což jim nemůžu mít za zlé. Snad za mě celá Země držela den smutku a moje stránka na Wikpedii teď praví: " Mark Watney je jediným člověkem, který zemřel na Marsu". A pravděpodobně to tak dopadne. "

Při písečné bouři je Mark zasažen anténou a systém v jeho skafandru hlásí, že žádné funkce nefungují, přesto se zbylí astronauti pokusí jeho tělo nalézt, ale díky počasí se jim to nepovede a navíc je ohrožen jejich stroj, proto odletí bez Markova těla. Mark jako zázrakem přežije a na pustině Marsu je odkázán jen sám na sebe v Habu / provizorní stanice /. S minimem potravin, zásobou kyslíku a jiných potřebností pro pobyt na Marsu. Hab byl navržen pro pobyt šesti lidí na dobu třiceti dnů.  Ale je to biolog a strojní inženýr  , navíc se spoustou technických znalostí a rozhodně se nehodlá vzdát. Při bouři však byl poničen veškerý komunikační systém, takže všichni na Zemi  i zbytek posádky ( kterou ještě čeká 11 měsíční návrat domů) si myslí, že Mark je mrtvý. Že tomu tak není, záhy ukáží snímky z místa nehody, kde je vidět, že  solární panely a jiné vybavení u Habu jsou na jiných místech. Začíná zuřivý boj s časem, s možnostmi, jak Marka z Marsu dostat. Další mise je naplánována za dalších pět let a je jasné, že takovou dobu nemá šanci bez dostatku potravin přežít. 

Ukázky z textu:

" Dejte si pozor na jazyk, všechno, co píšete , se živě vysílá do celého světa."

Watney: " Koukněte, kozy!"

"Marku, pár reakcí na Vaše poznámky: Ne , nevyřídíme našemu botanickému týmu, aby si políbil prdel.

NASA sestavuje výbor, chtějí vyšetřit, jestli jste na Marsu neuvízl kvůli chybám, kterým šlo zabránit. Je to nezbytné. Možná se na něco budou chtít zeptat i Vás.. "

Moje odpověď:" Venkate, vyřiďte tomu výboru, že se při honu na čarodějnice musejí obejít bez mě. Až nakonec nevyhnutelně obviní velitelku Lewisovou, počítejte s tím, že to veřejně vyvrátím. Jsem si jistý, že zbytek posádky udělá to samé. A ještě jim všem vzkažte, prosím, že jejich matky jsou prostitutky. Watney. P.S: Sestry taky.."

" Očividně se něco ucpalo. Co kdybych ho rozebral a podíval se dovnitř potrubí?"

NASA / po pěti hodinách rozjímání/: " Ne, posereš to a umřeš". A tak jsem ho rozebral..

Já : " Rozebral jsem ho , našel problém a vyřešil ho."

NASA: " Blbče".

        

Hvězdy nad námi

Eva Slonimová - Hvězdy nad námi

Anotace:

„Tyto události, perzekuce mých lidí, se staly součástí souboru faktů, kterým dnes lidé říkají historie. Já jsem tyto události prožívala každý den. Jsou součástí mé paměti.“

V březnu roku 1939 roztříštila nevinnost sedmileté Evy Weissové německá invaze do její vlasti, na Slovensko. V průběhu následujících pěti let, s tím jak nacistická perzekuce evropských židů nabírala na síle, museli Evini rodiče své děti ukrýt, ona a její sestra se ale zajetí nevyhnuly. Eva ve svých pozoruhodných vzpomínkách popisuje zážitky z koncentračního tábora Osvětim- Březinka, kde byla svědkem nekonečných hrůz a sama se stala objektem mučení, nelidské ho strádání a lékařských experimentů nechvalně proslulého Dr. Josefa Mengeleho. Když sovětská armáda na počátku roku 1945 Osvětim osvobodila, Eva s Martou musely čelit nové výzvě: přejít napříč válkou rozvrácenou Evropou, aby se sešly se svou rodinou.
Kniha Hvězdy nad námi, vyprávěná se srdceryvnou nevinností mladé dívky a moudrostí dvaaosmdesátileté ženy, je zprávou o přežití tváří v tvář nepředstavitelnému zlu a vyvrcholením Eviny celoživotní snahy vypovídat o holocaustu a zachovat vzpomínku na všechny, kteří v něm zahynuli.

Eva se narodila se v roce 1931 do židovské rodiny v Bratislavě. Závěr druhé světové války ji potkal v Osvětimi a ona se jako jedno z mála přeživších dětí dostala na fotografii, která obletěla celý svět. Záběr s vyzáblými dětmi ve visících pruhovaných mundůrech za ostnatým drátem je dodnes ilustrací zrůdnosti koncentračních táborů. Léta nedovedla o svých zážitcích z války mluvit. Nyní, když už se její pozemský život nachýlil, rozhodla se vydat svědectví. Kniha s podtitulem vyšla, aby nedovolila zapomenout.  nad námi.

Eva prožila pěkné dětství v rozvětvené rodině obklopena všeobjímající láskou. Bohužel neměla tato idyla dlouhého trvání. O obchod přišli a postupně ztratili i právo na jakoukoliv jistotu, včetně ústavou daného práva na život. Začali žít pod jinými identitami, rodina se dělila a ukrývala. Tu v Maďarsku, tu na venkově – to podle toho, kde bylo bezpečněji. Eva jako nejstarší dítě se musela starat o nemocné prarodiče, po celou dobu trpěla hladem. Neustálé ukrývání se, strach o holý život. Stále si také kladla otázku, proč otec nerozhodl o tom, že odjedou do Palestiny, jako to udělala část příbuzných, i když tato cesta byla velmi vysilující a úmorná. Snad právě kvůli nemocným rodičům se otec rozhodl cestu neabsolvovat. Všechny děti, kromě Evy, která musela zůstat a starat se o prarodiče, otec za pomoci jedné ženy a za velkou část peněz poslal do různých okolních zemí , do adoptivních rodin. Převážně do Maďarska,ani tam však nebylo časem bezpečno, tak se pokusil je dostat zpět. U malé Judith se to ale již nepovedlo, protože její nová rodina byla odvlečena do Osvětimy, kde malá Judith zemřela.

Eva zažila hrozné věci, kromě hladu byly na ní nakládány povinnosti dospělého, chyběl jí kontakt se sourozenci, s rodiči. Se sestrou Martou se ukrývali u jedné ženy, ale i tam je nakonec dostihl jejich původ,  když je lidé z okolí udali. Dostaly se až do OSvětimy , kde se dokonce staly součástí hrůzných praktit doktora Megeleho. Naštěstí pro ně to bylo již na sklonku války. Tu obě přežily, stejně tak rodiče i ostatní sourozenci, kromě Judith. Jediný syn rodiny však následně tragicky zahynul, když utonul v řece. Rodina se uchýlila do Austrálie, dle slov tatínka daleko od toho všeho… Eva byla zklamána, jejím snem byla vždy Palestina. Ale v Austrálii nakonec našli nový domov, Eva se vdala, měla 5 dětí, spoustu vnoučat.

-      pasáže ohledně Dr. Mengeleho byly velmi stručné / osobně si myslím, že to bylo tím, že Eva byla dítě , nevnímala to SNAD tolik , co dospělý člověk, ale i takto jí to velmi poznamenalo, proto o tom nechce mluvit. Z pokusů šíleného Mengeleho měly se sestrou později potíže, potraty a nikdy nesměly kojit své děti. Mengele do nich vpravoval injekce s neznámou látkou.

-       

Dvanáctiletá Eva s o dva roky mladší sestrou Martou ale na konec stejně skončily v táboře Osvětim. Staly se pokusnými „zvířaty“ proslulého doktora Mengeleho a útěchou jim byla tatínkova slova, která jim řekl, když se museli rozloučit:

„Pamatujte si, že na vás budou svítit stejné hvězdy jako na Mutti a mě, stejné, jako také svítí  na Palestinu.
Jednoho dne budeme žít jako svobodní lidé ve vlastní zemi. Do té doby se prostě dívejte na hvězdy, mluvte s nimi, svěřte jim své obavy, své starosti. Já se na hvězdy budu dívat také a udělám všechno pro to, abych vám odpověděl.“ (str. 71)

Obě děvčata přežila a přežili dokonce i jejich rodiče, ale jaké rány jim zůstaly v duši, to se nikdo nedověděl. Nedokázaly o svých prožitcích s nikým mluvit, ani spolu navzájem. Navždy zůstaly poznamenané.

Kolik takových dětí přežilo a kolik jich zemřelo? Dostalo se jim po válce nějakého zadostiučinění, nebo narážely jen na další formy antisemitismu, který jim ztrpčoval život? Pokud si kladete tyto otázky, možná právě vám je určena útlá kniha zpovědi  Evy Slonimové. Nenabízí komplexní pohled na zrůdnost počínání nacistů a jejich přisluhovačů, jen rozsahem malý, ale přesto velmi důležitý zlomek. Nepatrnou kapku v moři.

Ale právě pro její jedinečnost je důležité, že vůbec zazněla. Že se Eva rozhodla vypovědět svůj příběh těm, kteří se s ničím takovým nesetkali, na památku těch, kteří neměli to štěstí a nepřežili, stejně jako Evini bratranci a sestřenice a milovaná sestra Judith. Znovu se ponořila do bolestných vzpomínek právě proto, aby zůstaly už jen blednoucími vzpomínkami