Markus Zusak - Posel

Markus Zusak – Posel

originál: The Messenger, 2012 ARGO

vlastní , 350 stran

Anotace:

Představte si, že vám jednoho dne začnou do dopisní schránky chodit hrací karty se zašifrovanými úkoly - máte vstoupit do života úplně cizím lidem a najít způsob, jak jim pomoci v jejich nelehkém osudu. Nevíte, kdo vám karty posílá ani proč si vybral zrovna vás. Jasné je jenom to, že ví o každém vašem kroku a nenechá vás na pokoji, dokud sám nebude chtít přestat. Má vás zkrátka v hrsti. Přesně v této situaci se ocitá Ed Kennedy, devatenáctiletý taxikář, který až doposud dělil svůj čas mezi kamarády Marva, Ritchieho a Audrey (do které je beznadějně zamilovaný), věrného psa Portýra, hraní karet a svou práci, a má pocit, že se už na nic dalšího nezmůže. Ed na svých záchranných misích schytá spoustu bizarních výprasků, ale s každým úkolem roste jeho schopnost poradit si se vším sám a také vědomí, co musí udělat, aby jeho život za něco stál. Vyprávění vás upoutá situačním humorem a trefnými komentáři dospívajícího hrdiny.

Po knize jsem sáhla po přečtení jiné autorovy knihy „ Zlodějka knih“ . Na přečtení kniha trošku déle čekala, ale koupě rozhodně nelituji.  Ač jde o  zcela jiný šálek kávy, je to čtení, po kterém se tak nějak přitrouble usmíváte a máte víru ve všeobecné dobro. Psáno „ich formou“. Hlavní hrdina Ed je sympaťák, který si žije v jistém nudném malém městečku zcela obyčejným životem. V boudě (jak sám nazývá svůj příbytek ) se starým psem se skvělým jménem „ Portýr“. Pracuje jako „drožkař“ – rozuměj taxikář, ve volném čase zná jen partičky karet se svými třemi přáteli. Otec mu zemřel, matka nemá k Edovi zrovna vřelý vztah.  Vše se změní vlastní už tím, kdy se Ed stane  „ hrdinou“ při přepadení banky.  Následně po jistém čase najde v poštovní schránce hrací kartu se třemi udanými adresami. Ed netuší, co má s kartou dělat, ani proč ji a od koho ji vlastně dostal.  Tímto okamžikem se jeho život stává jakýmsi poselstvím.  Tím je i kniha samotná, zanechá ve Vás takový ten hřejivý pocit dobra z obyčejných věcí. Ale pozor, není to psáno žádnou krásnou, květnou formou, je to velice hovorové, kdo by také čekal, že omladina snad bude používat archaismy. To jen na okraj, jako takové mini varování pro ty, co si na mluvě dosti zakládají.  Některé stránky mě dojaly až k slzám.  Nechci se sáhodlouze rozepisovat do širším ději, každý si na knize jistě najde to své, o tom nepochybuji.

Zde několik ukázek, které mě nějak zaujaly:

„ Mám spolubydlícího, jmenuje se Portýr a je mu sedmnáct. Vysedává u dveří se sítí proti mouchám, na černým kožichu skvrny od slunce. Starý oči mu planou.  Usmívá se.  Říká se mu Portýr, protože si od útlýho věku liboval ve vysedávání u vchodových dveří. Dělal to ještě doma, dělá to i teď. Řekl bych, že brzo umře. Počítám s tím, u sedmnáctiletýho psa se to dá předpokládat.  Nedokážu odhadnout, jak budu reagovat…“.

Chvíle krásy:

„ Zatímco děti tancujou po dvoře, pod noční oblohou a světýlkama vpředu, něčeho si všimnu. Lua s Marií se držej za ruce. Zdá se, že jsou hrozně šťastný, jenom tak, v týhle chvíli, při pohledu na děti a světýlka na svým starým eternitovým domě. Lua Marii políbí. Jenom zlehka na rty. A ona mu polibek oplatí. Lidi jsou někdy krásný. Ne tím, jak vypadaj, Ne tím, co říkaj. Jenom tím, co jsou..“.

„ Ty jsi ztělesněním obyčejnosti, Ede. A jestli  se kluk jako ty dokáže sebrat a udělat , co jsi udělal pro všechny ty lidi , tak potom je toho možná schopen každý. Každý třeba dokáže žít za hranicemi svých schopností.“

Po knize určitě sáhněte, je neotřelá, nezapadá do žádných ze škatulek či žánrů...

Dopisy na konec světa

Dopisy na konec světa - Ava Dellaira 

272 stran - EBUX

Tuto knihu jsem zaregistrovala v prosinci , kdy u nás vyšla . Tehdy mě zaujala myšlenka, kolem které se děj knihy odehrává, a to psaní dopisů pro již zemřelé, většinou slavné osobnosti  .

Na netu se  o ní hovoří jako o knize pro mladé,ale ani to mě neodradilo J a pořídila jsem si ji do čtečky s využitím slev.  A rozhodně jsem nelitovala , naopak, knihu jsem přečetla za jedno odpoledne a byla jsem opravdu potěšena.

Anotace:

Nechte si zlomit srdce dojemným debutem mladé americké autorky.

Všechno to začalo úkolem na hodinu literatury: „Napište dopis někomu, kdo zemřel.“
Laurel si vybere Kurta Cobaina, který zemřel mladý, stejně tak jako její starší sestra May. Úkol sice neodevzdá, ale s psaním pokračuje a brzy dopisy adresuje i dalším nežijícím osobnostem – Amy Winehouseové, Riveru Phoenixovi nebo Amelii Earhartové. Svěřuje se jim se vším možným – jak se jí stýská po mámě, která po sestřině smrti odjela pryč a nechala Laurel se zničeným tátou a silně věřící tetou, jak se jí nedaří zapadnout v prostředí nové střední školy, jak je těžké navázat nová přátelství, když kamarádkám nemůže říct, jaká všechna tajemství ji tíží, nebo jak se poprvé zamilovala. A rozepíše se taky o své sestře, kterou zbožňovala, a o tom, jak je těžké žít bez ní. May zemřela za nevyjasněných okolností a jediným svědkem tragédie byla Laurel, která o tom však nedokáže mluvit – možná se o tom ale odváží psát. V dopisech se mezi řádky vyrovnává s tím, co se stalo, snaží se najít sebe sama a začít žít svůj život.

Ač je kniha možná primárně určená pro mladé, myslím, že v sobě skrývá velký potenciál,  myslím, že každý si v ní najde něco , co ho osloví, co sám zažil, protože je to kniha o životě.

Děj je zasazen do současnosti, ale já měla po celou dobu  čtení před očima léta 60tá či 70tá. Taková ta, co znám z různých amerických filmů… Ne žádná veselá, spíše ponurá, smutná, tíživá, a to vlivem jedné zásadní okolnosti, kterou je smrt jedné mladé dívky, se kterou se snaží vyrovnat její mladší sestra a rodiče.. a každý do dělá po svém.

Kniha je psána formou dopisů již nežijícím lidem. Tyto dopisy píše Laurel, které jí slouží jako jistá forma terapie. Její život se otřásl v základech po tragické smrti milované sestry May. Této tragédii byla Laurel přítomna a nedovede se s tím vyrovnat. Rodiče, kteří se odloučili ještě před Mayinou smrtí, tato tragédie ještě více vzájemně odcizí. Matka odjíždí do Kalifornie a Laurel bydlí střídavě u utrápeného otce a silně věřící tety. Nastupuje na novou   střední školu, kde se cítí osamělá, je uzavřená . Na hodině literatury dostane úkol, aby napsala dopis někomu, kdo již nežije. Laurel kupodivu nepíše své sestře,ale Kurtu Cobainovi. Úkol ale neodevzdá, dopisy píše dál různým osobnostem. Na kusy papírů se jim svěřuje se vším, co ji trápí. Psaní se pro ni stává jakousi formou

terapie, kdy se pomalu dovede postavit k životu čelem a vyrovnat se s duchy minulosti a začít žít svůj nový život.  I ve škole nakonec nachází opravdové přátele i lásku. Poslední dopis, který Laurel napíše, je adresován sestře May. Asi symbolicky, neboť Laurel došlo na konec své cesty, dokázala se vypsat ze všech svých bolestí a snad se i zbavit pocitu viny, který v ní dřímal a hlodal , pocit, že sestřině smrti mohla zabránit....

Kniha je plná citů, bolesti ze ztráty milované osoby, s věcí, se kterou se člověk nakonec musí nějak vypořádat, i když je to velmi těžké a nejinak tomu bylo v případě rodiny Laurel. I zde platí, že dusit tu bolest v sobě ji nepomůže překonat, Laurel pomohly dopisy najít cestu zpět k matce, k sobě samé, k dalšímu životu…

Kate Morton - Šepot vzdálených chvil

Kate Morton - Šepot vzdálených chvil

493 stran, vlastní

IKAR, originální název: " The distant hours"

Anotace ( z obalu knihy)

 Edie si se svou matkou nikdy nebyly moc blízké. Když však matka jednoho dne dostane nečekaný, 50 let opožděný dopis se zpáteční adresou zámku Milderhurst v Kentu, vydává se Edie do vznosného, leč už značně chátrajícího sídla, kde žijí neprovdané sesty Blytheovy. S nimi a s jejich stárnoucím otcem, autorem známé knihy pro děti " Pravdivý příběh o Bahnivci " zde během druhé světové války Ediina matka strávila po evakuaci Londýna část dětství. Starší sestry jsou dvojčata a většinu svého života zasvětily péči o nejmladší sestru Juniper, jež se nikdy nevzpamatovala z psychického šoku, který utrpěla v roce 1941, kdy ji opustil snoubenec. Edie pomalu začíná rozplétat matčinu minulost, v kamenných zdech Milderhurstu se však skrývají mnohem větší tajemství. Co všechno se zde vlastně před oním půlstoletím stalo?

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kate je pro mě vždy zárukou krásných příběhů, opředených rouškou  tajemství a starých časů. Věci, které k sobě patří. Vypravěčka je to brilantní, do posledních stránek se jen domýšlíte, jak to celé dopadne .  Její knihy jsou pro mě krásné střípky různorodých příběhů, které ale vždy nesou autorčin rukopis.

Když čtu její knihy, téměř vždy se mi vybaví Anglie, starý dům, nějaké rodinné tajemství a vypravěč , který Vám na podnose přinese kouzelný příběh.  Samu sebe vidím ve starém křesle, u krbu a s šálkem čaje - třeba jako neviditelného diváka a posluchače.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ukázky z textu:

Pst. Slyšíte ho?

Stromy ano. Vědí jako první, že přichází. Poslouchejte! Hlubokým, temným lesem se plíživě  proplétá lstivý vítr, stromy třesou svými listy, jako tenoučkými plátky  tepaného stříbra  a šeptají, že to už brzy začne. Stromy vědí, neboť jsou staré a to vše již viděly.

....................................................................................................................................................................

Měsíc nesvítí.

Nikdy nesvítí, když přichází Bahnivec. Noc si navlékla  jemné kožené rukavice a rozprostřela po zemi černou přikrývku: lest, maskování, kouzlo, jímž na vše pod sebou seslala sladkou dřímotu. Tma ale není neproniknutelná - každá věc v ní má svůj odstín, stupeň, strukturu. Pohleďte: drsné rouno hustého lesa, prošívaný pás polí a luk, hladká melasa vodního příkopu.

- " Nechci , aby to vyznělo smutně nebo osaměle, zkrátka nepatřím k lidem, kteří hromadí přátele a milují davy.  Je mi dobře se slovy, ale napsanými, ne pronášenými nahlas. Často mě napadlo, jak báječné by bylo udržovat vztahy na papíře. A domnívám se, že to v jistém smyslu dělám, protože mám stovky přátel jiné kategorie,  přebývají ve svazcích  knih, na úchvatných inkoustem popsaných nebo potištěných stránkách, v příbězích, které se rozvíjejí pokaždé stejně a přece  nich nikdy nevyprchá potěšení, které mě vezmou za ruku a provedou mě dveřmi do světa úděsných hrůz a opojných slastí. Zábavných, inspirativních, úctyhodných, spolehlivých společníků, z nichž někteří překypují dobrými radami, ale naneštěstí nedisponují volným pokojem, který by mi mohli na pár měsíců poskytnout..."

Kniha byla poslední mnou přečtenou v roce 2015 .

Rozhodně doporučuji.  Paní autorka patří mezi mé veliké oblíbence a srdeční záležitosti.