Markus Zusak - Posel

Markus Zusak – Posel

originál: The Messenger, 2012 ARGO

vlastní , 350 stran

Anotace:

Představte si, že vám jednoho dne začnou do dopisní schránky chodit hrací karty se zašifrovanými úkoly - máte vstoupit do života úplně cizím lidem a najít způsob, jak jim pomoci v jejich nelehkém osudu. Nevíte, kdo vám karty posílá ani proč si vybral zrovna vás. Jasné je jenom to, že ví o každém vašem kroku a nenechá vás na pokoji, dokud sám nebude chtít přestat. Má vás zkrátka v hrsti. Přesně v této situaci se ocitá Ed Kennedy, devatenáctiletý taxikář, který až doposud dělil svůj čas mezi kamarády Marva, Ritchieho a Audrey (do které je beznadějně zamilovaný), věrného psa Portýra, hraní karet a svou práci, a má pocit, že se už na nic dalšího nezmůže. Ed na svých záchranných misích schytá spoustu bizarních výprasků, ale s každým úkolem roste jeho schopnost poradit si se vším sám a také vědomí, co musí udělat, aby jeho život za něco stál. Vyprávění vás upoutá situačním humorem a trefnými komentáři dospívajícího hrdiny.

Po knize jsem sáhla po přečtení jiné autorovy knihy „ Zlodějka knih“ . Na přečtení kniha trošku déle čekala, ale koupě rozhodně nelituji.  Ač jde o  zcela jiný šálek kávy, je to čtení, po kterém se tak nějak přitrouble usmíváte a máte víru ve všeobecné dobro. Psáno „ich formou“. Hlavní hrdina Ed je sympaťák, který si žije v jistém nudném malém městečku zcela obyčejným životem. V boudě (jak sám nazývá svůj příbytek ) se starým psem se skvělým jménem „ Portýr“. Pracuje jako „drožkař“ – rozuměj taxikář, ve volném čase zná jen partičky karet se svými třemi přáteli. Otec mu zemřel, matka nemá k Edovi zrovna vřelý vztah.  Vše se změní vlastní už tím, kdy se Ed stane  „ hrdinou“ při přepadení banky.  Následně po jistém čase najde v poštovní schránce hrací kartu se třemi udanými adresami. Ed netuší, co má s kartou dělat, ani proč ji a od koho ji vlastně dostal.  Tímto okamžikem se jeho život stává jakýmsi poselstvím.  Tím je i kniha samotná, zanechá ve Vás takový ten hřejivý pocit dobra z obyčejných věcí. Ale pozor, není to psáno žádnou krásnou, květnou formou, je to velice hovorové, kdo by také čekal, že omladina snad bude používat archaismy. To jen na okraj, jako takové mini varování pro ty, co si na mluvě dosti zakládají.  Některé stránky mě dojaly až k slzám.  Nechci se sáhodlouze rozepisovat do širším ději, každý si na knize jistě najde to své, o tom nepochybuji.

Zde několik ukázek, které mě nějak zaujaly:

„ Mám spolubydlícího, jmenuje se Portýr a je mu sedmnáct. Vysedává u dveří se sítí proti mouchám, na černým kožichu skvrny od slunce. Starý oči mu planou.  Usmívá se.  Říká se mu Portýr, protože si od útlýho věku liboval ve vysedávání u vchodových dveří. Dělal to ještě doma, dělá to i teď. Řekl bych, že brzo umře. Počítám s tím, u sedmnáctiletýho psa se to dá předpokládat.  Nedokážu odhadnout, jak budu reagovat…“.

Chvíle krásy:

„ Zatímco děti tancujou po dvoře, pod noční oblohou a světýlkama vpředu, něčeho si všimnu. Lua s Marií se držej za ruce. Zdá se, že jsou hrozně šťastný, jenom tak, v týhle chvíli, při pohledu na děti a světýlka na svým starým eternitovým domě. Lua Marii políbí. Jenom zlehka na rty. A ona mu polibek oplatí. Lidi jsou někdy krásný. Ne tím, jak vypadaj, Ne tím, co říkaj. Jenom tím, co jsou..“.

„ Ty jsi ztělesněním obyčejnosti, Ede. A jestli  se kluk jako ty dokáže sebrat a udělat , co jsi udělal pro všechny ty lidi , tak potom je toho možná schopen každý. Každý třeba dokáže žít za hranicemi svých schopností.“

Po knize určitě sáhněte, je neotřelá, nezapadá do žádných ze škatulek či žánrů...